Mechtilde Lichnowsky

Po kom se jmenuje Salon Mechtilde?

Salon Mechtilde – tak jsme pojmenovali celý nehudební program Hradeckého slunovratu, tedy besedy, workshopy, literární čtení, výstavy, přednášky nebo promítání. Je to naše drobná pocta této neobyčejné ženě, kterou vám na této stránce chceme krátce představit.

Mechtilde von Arco-Zinneberg se do Slezska přivdala v roce 1904, kdy v Mnichově padla do oka knížeti Karlu Maxovi Lichnovskému. Ten byl potomkem starého šlechtického rodu Lichnowských z Voštic, od konce 18. století majitelů zámku v Hradci nad Moravicí a také v nedaleké Chuchelné.

Kníže Lichnowský se oženil až v pozdějším věku, bylo mu už 44 let. Mechtilde, se kterou jej seznámil jejich přítel v Mnichově, byla o 19 let mladší. Pocházela ze starého bavorského rodu a byla vzdálenou vnučkou Marie Terezie. Do dějin se však nezapsala jen jako manželka diplomata a šlechtice – naopak celou dobu usilovala o vlastní uznání. Samozřejmě, pohyb v kruzích vídeňské a berlínské aristokracie i působení v Londýně, kde byl její manžel velvyslancem Německa v letech 1912 až 1914, jí pomohly navazovat kontakty s předními osobnostmi své doby. Bez vlastního přičinění by ovšem byla odsouzena jen k vedlejší hostitelské roli jako mnoho jiných tehdejších šlechtických manželek.


Mecenáška, spisovatelka, emancipovaná žena

Namísto toho se vedle výchovy tří dětí prosadila i jako neobyčejně kulturně činná osoba s velmi emancipovaným pohledem na svět. Věnovala se podpoře kultury a společenského života a přátelila se se spisovateli, mysliteli či malíři (Oskar Kokoschka – její portrét od něj vidíte vlevo, Rainer Maria Rilke, Karl Kraus, George Bernard Shaw a další). Dochovaly se bohaté záznamy její korespondence, například se spisovatelem a vydavatelem literárního časopisu Pochodeň Karlem Krausem, přítelem další emancipované šlechtičny Sidonie Nádherné z Borutína, se kterou se Mechtilde také stýkala.

Zejména pak ale sama tvořila. Napsala 18 knih, včetně sbírek poezie či dramatu, které si i sama ilustrovala, a má své důležité místo v německé modernistické literatuře. A to nejen proto, že ve svých předválečných dílech upozorňovala na nebezpečí nacismu a Adolfa Hitlera. Proto byly její knihy v nacistickém Německu na černé listině. Pohříchu, v češtině je z jejího díla dostupná zřejmě pouze jedna krátká poema „Bůh se modlí“ v antologii moravské německojazyčné literatury.

Po první světové válce se dosavadní život šlechty v novém československém státě výrazně změnil. Staré vazby na Vídeň a Berlín byly roztrhány, panství bylo rozděleno mezi dvě ne příliš přátelské země a německojazyčné aristokratické rodiny se musely vyrovnávat s tím, že již nepatří k nejvlivnější vrstvě obyvatelstva. Kníže Lichnowský se v novém státě věnoval záchraně ekonomiky svých podniků a statků a s Mechtilde se jako partneři odcizili. To ji ještě hlouběji přivedlo k tvorbě a umění.


Život po Karlu Maxovi

Po smrti manžela v roce 1928 se Mechtilde odstěhovala nejprve do Francie a posléze do Londýna, kde si v roce 1937 vzala svého dávného přítele (a snoubence) z mládí Ralhpa Hardinga Peta, důstojníka britské armády. Žili v Londýně, kde Mechtilde získala britské občanství, což pro ni bylo problémem po vypuknutí druhé světové války. To ji zastihlo při návštěvě svého syna Wilhelma v Chuchelné, kde byla následně internována až do jara 1945. V dubnu, před blížící se frontou, se pak celá rodina evakuovala do Bavorska. Se svým druhým manželem se ke své velké lítosti již nepotkala, zemřel na konci války, několik měsíců před tím, než se Mechtilde dostala zpět do Londýna.

V ústraní v malém londýnském bytě strávila poslední léta svého života. V roce 1954 získala bavorskou literární cenu a čestné členství Bavorské akademie umění. Zemřela v roce 1958, svého prvního muže tak přežila o 30 let. Její děti po válce našly nové útočiště v Jižní Americe, zejména v Brazílii. Zde také stále žijí potomci 15. generace rodu Lichnowských.

Dále čtěte: